Růže pro Honzátka

RosesTo se tak člověku zhruba jednou do roka stane, že má narozeniny. Samozřejmě existují i pověstné pravidlo potvrzující výjimky, jako například jistá ráčkující princezna, co slavila narozeniny na jaře, v létě, na podzim i v zimě, a kdyby ji Čenský včas neupozornil na přísně matematické následky, mohla z ní být ve dvaceti osmdesátiletá baba. On si ji každopádně bez ohledu na biologický i kalendářní věk vzal, čímž dokázal, že na počtu narozenin zas až tak nezáleží, ale to bychom zabíhali do zbytečných podrobností.

Celý příspěvek

Videoreportáž z ISO 9001 auditu

Obrázek

Vážení přátelé, ano!

Tedy respektive ne, alespoň prozatím ne, poslední díl Večerníčku ještě není dopsán. Zato jsem se rozhodl zareagovat na četné žádosti o další podrobnosti k oněmu slavnému ISO 9001 auditu, tedy jak to, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Q: Tell me about the biggest achievement in your career?
A: I helped the auditor use the blinders so that he could steer away from all the Major NCRs that were casually hanging around…

(honzátko at job interview)

Musím přiznat, že Jean-Luc Picard, alespoň ten skutečný, je opravdový mistr svého řemesla. Elegance, s jakou se vyhýbal všemu, co se s úspěchem dalo vyeskalovat na Major NCR (kritickou neshodu, která může, není-li poměrně rychle a dostatečně účinně vyřešena, vést i k pozastavení nebo dokonce odebrání ISO 9001 certifikace), byla hodna anglického gentlemana z upper class.

Celý půlden, zatímco byla auditována kvalita, services a následně globální HR, navigoval Auditor diskusi zkušeně tak, aby se nedotkl ničeho, čeho se dotknout nemusel, obzvláště pak ne těch Majorů, které tam skutečně visely na každém rohu. Napočítal jsem čtyři; zůstal vždycky přesně jednu otázku před ní.

To pravé mistrovství ale předvedl odpoledne; když se začal zabývat otevřenými findingy z předchozího auditu, říkal jsem si, tak, teď to spadne!

A vono ne.

- „I am sorry, Paul, but so far we were unable to close this one.“
– „Ok, let me see… So you’ve made some progress since my last visit!“
– „So we did.“
– „In that case, let me close the original one and raise a new one…“

Anebo…

- „Hmm, at least you’ve addressed the other one, and it was related… Well, this is too small for a Major, hmmm… you know, you are saying that it is almost done, let me keep this open for now, but you have to close it before I write the report…“

Prostě a jednoduše, auditor se s přehledem vyhnul všem nízko zavěšeným Majorům, a když už přece jen nějakého shodil, vzal ho do dlaně, láskyplně ho pohladil a s omluvným „Necháme ho růst, von je ještě moc malinkej,“ ho pověsil zpátky na strom. A já čuměl jak puk. :-)

Mohl bych se rozepisovat dál, ale někdy jeden obrázek vydá za tisíc slov, a o videu to platí obzvláště. Inu, račte se přesvědčit — přesně takhle to vypadalo:

Auditor a Major NCR

 

A co z toho vyplývá?

Don’t cry for me, Acisiontina,
the truth is you don’t need me,
all through the audits,
all that NCRs,
I kept my promise,
you have your certificate…

Moc se to nerýmuje, ale to nevadí. Show must go on, a tenhle blog rozhodně nekončí. Ono v každém procesu je kousek kvality…

 

Večerníček na pokračování: Pátrání po organizační struktuře IV.

<< 3. ČÁST

C’est terrible, n’est-ce pas?“ procedil mezi zuby elegantně oblečený, postarší muž menší postavy s kulatým obličejem zdobeným pěstěným knírem, nad kterým netrpělivě těkala malá zelená očka, ke svému společníkovi, nervózně před sebou poklepávaje hůlčičkou, jako by se pokoušel ověřit, jestli se země před ním nepropadne. Jeho společník vypadal, až na oblečení, jako jeho pravý opak. Byl vysoký, mladší, pohublý, tvář mu lemovaly vystouplé lícní kosti a v obličeji měl nepřítomný výraz anglického gentlemana. Bylo zřejmé, že čekání ve frontě na londýnském letišti Heathrow pro něj v žádném případě není důvod k sebemenšímu znepokojení, což se ovšem nedalo říci o konání jeho společníka.

Ten si totiž mezitím začal hůlkou šermovat výše a výše, jako by rozhrnoval imaginární porost v džungli, a cupitavými krůčky se pomalu posouval kupředu, až se jeho cestovní kabela začala pohupovat. Potíž spočívala v tom, že nerozhrnoval džungli, ale frontu lidí, co čekali na odbavení před ním.

Celý příspěvek

Nezkušeně s méně, zato rychleji a kvalitněji…

Obrázek

Tak se zase jednou ukázalo, že na realitu jsem krátkej…

Abych vám zpříjemnil čekání na audit (ke kterému už se v našem Večerníčku nepochybně schyluje), podělím se o dílko, které na vpravdě aktuální téma vytvořil  jistý nejmenovaný Keson…

faster-smaller-inexperienced

Naše Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru k tomu dodává následující: je to sprostá pomluva! Ve skutečnosti dotyčný manažer rozhodně plešatý není. Dále se v žádném případě neprokázalo, že by PP a PHB byla jedna a tatáž osoba, a text na posledním obrázku je jednoduše a sprostě vycucaný z prstu. Pravda je, že autora skvělého výroku náročný myšlenkový pochod vyčerpal, a nelze vyloučit ani teorii, že po brilantním proslovu odmítl jakákoliv další jednání a dožadoval se servírování chleba, konkrétně toho tekutého…

Nojo, no. My, co jsme nebyli v úterý v Praze, už se asi nikdy nedozvíme, co se tam skutečně odehrálo…Jedna věc je ale jistá nade všechny pochyby: tahle firma je šílenější než já, a to je opravdu co říct :-)

 

Večerníček na pokračování: Pátrání po organizační struktuře III.

<< 2. ČÁST

V prvním patře nad schody stál postarší muž s kudrnatou černošedou kšticí, v ruce žmoulal zbytek doutníku a nervózně přešlapoval. Měl na sobě pomačkaný, obnošený béžový baloňák, který ukrýval sako neurčité barvy, bílou košili s úzkým žraločím límcem a tenkou černou kravatu. Skoro jako kdyby ten plášť koupil někdy v sedmdesátých letech a od té doby ho nesvlékl, mohl by si pomyslet kolemjdoucí – a zřejmě by nebyl daleko od pravdy. Žádný kolemjdoucí ovšem nešel, a to už docela dlouhou dobu, což vysvětlovalo mužovu rostoucí nervozitu i téměř dohořelý doutník.

Konečně se dveře s velkým červeným nápisem „FIRMA“ otevřely, na chodbu vyběhl štíhlý mladý muž v modrobíle kostkované košili s telefonem v ruce a aniž by si postávajícího návštěvníka povšiml, pokračoval perfektní ale poněkud hlasitou angličtinou v hovoru. Návštěvník se po něm tázavě poohlédl, ale když viděl, že muž je zabrán do hovoru a okolí si až okázale nevšímá, mávl rukou a rychlým pohybem nohy obratně zabrzdil přivírající se dveře. V následujícím okamžiku již stál v kanceláři a napůl rozpačitě, napůl zvědavě se rozhlížel po okolí.

Celý příspěvek

Večerníček na pokračování: Pátrání po organizační struktuře II.

<< 1. část

„Dovolíte, pane Holmesi,“ obrátil se kavárník na slavného detektiva. „Nerad vás ruším v rozjímání, ale mám zde někoho, kdo by stál o rozhovor s vámi, a tuším, že by vás to mohlo rovněž zaujmout!“ Detektiv neznatelně pokynul dýmkou, kterou držel v pravé ruce. „Drahý příteli,“ odvětil vesele. „Nemohl jsem si nepovšimnout zaujetí toho pána v gauči u okna; jeho strnulé rysy a soustředěný výraz tváře zřetelně naznačily, že se potýká se zapeklitou situací. Ba dokonce bych si odvážil tvrdit, že do tohoto výtečného podniku zamířil, aby dočasně přišel na jiné myšlenky. A hle, jaká náhoda! Milý Watsone,“ obrátil se Holmes na svého důvěrníka, „myslím, že je na čase, abychom se opět podívali na kloub nějaké záhadě. Doufám toliko, že bude neobyčejná!“

Pan Honzátko celou tuto diskusi pochopitelně napjatě sledoval, a v tento okamžik mu již bylo zcela jasné, že se věc vyvíjí správným směrem. Vstal tedy od svého stolu, zanechavše sotva způli dopitý vacuum pot jeho osudu, a zamířil si to přímo k detektivovi.
Celý příspěvek