Večerníček na pokračování: Pátrání po organizační struktuře II.

<< 1. část

„Dovolíte, pane Holmesi,“ obrátil se kavárník na slavného detektiva. „Nerad vás ruším v rozjímání, ale mám zde někoho, kdo by stál o rozhovor s vámi, a tuším, že by vás to mohlo rovněž zaujmout!“ Detektiv neznatelně pokynul dýmkou, kterou držel v pravé ruce. „Drahý příteli,“ odvětil vesele. „Nemohl jsem si nepovšimnout zaujetí toho pána v gauči u okna; jeho strnulé rysy a soustředěný výraz tváře zřetelně naznačily, že se potýká se zapeklitou situací. Ba dokonce bych si odvážil tvrdit, že do tohoto výtečného podniku zamířil, aby dočasně přišel na jiné myšlenky. A hle, jaká náhoda! Milý Watsone,“ obrátil se Holmes na svého důvěrníka, „myslím, že je na čase, abychom se opět podívali na kloub nějaké záhadě. Doufám toliko, že bude neobyčejná!“

Pan Honzátko celou tuto diskusi pochopitelně napjatě sledoval, a v tento okamžik mu již bylo zcela jasné, že se věc vyvíjí správným směrem. Vstal tedy od svého stolu, zanechavše sotva způli dopitý vacuum pot jeho osudu, a zamířil si to přímo k detektivovi.
„Pane Holmesi,“ započal pan Honzátko, „je mi neobyčejnou ctí! Abych pravdu řekl, vůbec by mne nenapadlo…“ a pan Honzátko se náhle odmlčel, neboť si uvědomil nevhodnosti poznámky, kterou se právě chystal učiniti. – „Že jsem ještě živ?!“ přerušil slavný detektiv se smíchem jeho rozpaky. „Inu, sám se tomu příležitostně divím. Ale jste-li trochu obeznámen s mým osudem, jistě víte, že jsem smrt ošálil již dříve…“ – „Ach ano, Prázdný dům jsem pochopitelně četl s velkým napětím,“ nenechal se pan Honzátko zahanbit. „A jak tak o tom dále přemýšlím, dokonce i k Čechám máte jistý vztah, byť, nutno připustiti, historické souvislosti jaksi skutečnosti příliš neodpovídaly.“

Sotva to pan Honzátko dořekl, již své prostořekosti zalitoval. Tento neblahý rys jeho osobnosti mu možná pomáhal při zaměstnání, neboť jen málokdo soudný říkal by každému přímo a bez okolků, jak se věci z pohledu kvality mají. Ani pan Honzátko by nebyl jiný, nebýt jeho odvěké prostořekosti, která, k páně Honzátka častému zděšení, pronášela názory, soudy a hodnocení o několik setin vteřiny dříve, než je stačil jeho pud sebezáchovy bezpečně a navždy potlačit. Nakolik se mu za takováto pravdivá hodnocení dostávalo ve Firmě když ne uznání, tak alespoň jistoty zaměstnání, v této situaci ovšem, stejně jako v mnoha dalších, byla tato vlastnost panu Honzátkovi spíše na obtíž.

Holmes ovšem prokázal, že dokáže býti nad věcí. „Máte naprostou pravdu, pane,“ pronesl vstřícně, „starý AC se o Kontinent nezajímal více, než bylo nezbytně nutné – a v případě tohoto příběhu, jistě uznáte, prostředky byly účelem posvěceny více než dostatečně. Nicméně, na vašem místě bych si na tyto nesrovnalosti nestěžoval, neboť právě zvědavost nad skutečnými Čechami způsobila, že jsem si jako útočiště na stáří vybral právě matičku Prahu!“

Touché,“ pronesl (s velmi špatným francouzským přízvukem) doktor Watson, který se, stejně jako Holmes, tímto páně Honzátkovým entrée velice dobře bavil. „Ale teď byste nám, milý pane, mohl vyložit svůj příběh, hořím totiž zvědavostí!“

„Ano,“ souhlasil Holmes. „Ale než si vás vyslechneme, dovolte otázku: ještě pořád mají vlaky First Great Western tak často zpoždění?“ – „Ale jak to víte?“ podivil se pan Honzátko. „Ale ne, neříkejte mi to, to musí být jednoduché… jistě na to přijdu.“

Pan Honzátko si levicí promnul vousy na bradě, zatímco pravačku bezděky (a zcela nespolečensky) zasunul do kapsy saka, kde kromě lístku z MHD nahmátl ještě malou tvrdou kartičku… no jistě!

„To je prosté, milý Holmesi,“ usmál se pan Honzátko sebevědomě, parodujíc (doufejme že nevědomky) způsob, jakým slavný detektiv s oblibou vysvětloval své úvahy doktoru Watsonovi. „Nepochybně jste si povšiml lístku z vlaku z Readingu, který mi zřejmě vyčníval z kapsy saka!“

„Výborně,“ zasmál se Holmes. „Nenechal jste se zahanbit, to se mi líbí! A teď nám laskavě vyložte, co máte na srdci!“ A pan Honzátko se dal do vyprávění.

„Zajímavé, milý Watsone, nanejvýš zajímavé!“ zvolal srdečně Holmes, když pan Honzátko domluvil. „Něco takového jsme tu skutečně ještě neměli! Zápletka vskutku hodná mého největšího protivníka, samotného Napoleona zločinu! Jste si, pane Honzátko, jist, že se tento ohavný padouch s Firmou nezapletl?“

Duší páně Honzátka proběhla vlna zklamání. Dalo se to očekávat, pomyslel si v duchu, že ve svých letech bude slavný detektiv náležitě senilní. Inu, škoda, naděje byla planá. „To vskutku nemohu říci, pane Holmesi, i když o tom upřímně pochybuji,“ pronesl hořce. „Nicméně – povšimněte si, že právě organizační struktura je to, po čem již týden marně pátrám.“

„Jak mazané!“ zvolal doktor Watson. „To je celý profesor Moriarty! Umně se schoval ve struktuře Firmy, aby pak za sebou zametl stopy – není divu, že zde nebohý pan Honzátko nemůže se ničeho dopátrati, není-liž pravda, Holmesi?!“

„Okolnosti tomu jistě nasvědčují, Watsone,“ přisvědčil váhavě detektiv, „nicméně, neměli bychom činit ukvapené závěry. Pakliže je to však skutečně dílo profesora Moriartyho, musíme konati rychle. Pane kavárníku – sežeňte nám laskavě drožku!“

„Ale kam chcete jet, Holmesi?!“ nechápal doktor Watson.

„Přemýšlejte přece trochu, můj milý Watsone!“ zvolal Holmes. „Kam jinam, než do Firmy! S laskavým svolením a doprovodem zde páně Honzátka, pochopitelně,“ dodal a pokynul hlavou k Honzátkovi, v němž pro změnu zklamání a hořkost vystřídalo postupně narůstající zděšení. Sherlock Holmes ani přes pokročilý věk nepůsobil senilně, naopak – vypadal v rozkvětu sil, mluvil jasně a pevně. Nicméně možnost, že by do Firmy byl  skutečně zapleten Holmesův úhlavní nepřítel, nezněla příliš pravděpodobně… nebo ano? Firma má už takhle starostí více než dosti, pomyslel si pan Honzátko. Každopádně, uvažoval dále, ať je to tak nebo onak, bystrý Holmesův intelekt i schopnost dedukce rozhodně nemohou věci uškodit.

„Samozřejmě,“ uklonil pan Honzátko mírně hlavu. „Bude mi ctí a potěšením. Následujte mne, pánové!“

O třicet minut později vcházela trojice do kanceláře Firmy. „Tak, pane Honzátko,“ děl Holmes, „dejme si nyní šálek lahodné kávy, ať se nám o naší věci lépe přemýšlí!“

Pan Honzátko obrátil oči v sloup.

„Pane Holmesi,“ pronesl varovně. „Jistě si uvědomujete, že před půl hodinou jsme opustili nejlepší kavárnu v Praze. Pochopitelně vám milerád kávu nabídnu, jen bych si dovolil navrhnout, abyste netrpěl přehnaně vysokým očekáváním“.

Holmes se zasmál. „Jistěže,“ pronesl chápavě, „máte nepochybně pravdu. A přesto,“ dodal s tajuplným úsměvem, „si tu kávu dáme! A neurazíte-li se, pane Honzátko, budeme se dívat, jak ji připravujete.“

„Jak je ctěná libost,“ souhlasil pan Honzátko zděšeně, byť si již na mírně nezvyklé Holmesovy způsoby začínal pomalu zvykat, a tajně doufal, že je právě svědkem dalšího příkladu skvělého detektivního génia, nad jehož počínáním zůstává často rozum stát – tedy dokud Holmes neučiní další ze svých slavných odhalení. „Následujte mne, pánové, ke kafomatu!“

„Pravda, kvalita pražení nebyla nejvyšší,“ podotkl Holmes jízlivě poté, co odložil prázdný kelímek, „na rozdíl od teploty. Dokonalé aroma živočišného uhlí – jistě jste to jako lékař ocenil, Watsone! Nicméně, svému účelu to plně posloužilo. A teď, když mne na chvilku omluvíte, pánové, zajdu si na malou procházku po okolí.“

Holmes sestoupil po schodech a vydal se k východu a doktor Watson a pan Honzátko na galerii osaměli. „Nemějte obavy, příteli,“ chlácholil Honzátka lékař. „Vidím vám to na očích – i já jsem častokráte pochyboval o zdravém rozumu a bystrosti Holmesova úsudku… Věřte mi, Sherlock přesně ví, co dělá!“ – „To doufám,“ povzdychl si pan Honzátko, a pak se opět rozhostilo ticho, přerušované pouze monotónním rytmem úderů do klávesnic od stolů programátorů a občasnými telefonními hovory manažerů.

„Byla to ovšem procházka velice užitečná,“ liboval si Holmes, když se o nějakých dvacet minut později opět objevil. „Zde, pánové,“ sáhl do kapsy svého pláště a vyndal malou papírovou obálku. „Laskavě nahlédněte, co jsem nalezl v rozmnožovně. Prosím,“ a podal obálku panu Honzátkovi. Ten ji opatrně otevřel a podíval se dovnitř. Ležela v ní malá žlutá hrudka nevábného vzhledu a vůně. „Sýr?“ zeptal se opatrně a z jeho hlasu zněla nedůvěřivost. Holmes nehnul ani brvou. Honzátko tedy do hrudky opatrně píchl prstem; na omak byla mastná a měkká, což jeho domněnku dále potvrdilo, nicméně příliš světla to do případu (alespoň podle jeho názoru) nepřinášelo. Pokrčil tedy rameny a s mírně nechápavým výrazem předal obálku doktoru Watsonovi.

„Rozumím!“ zvolal Watson energicky, sotva onen doličný předmět prozkoumal. „Měli jsme tedy pravdu! Jak si zde pan Honzátko jistě vzpomene, bylo to právě Švýcarsko, kde se odehrál rozhodující souboj mezi Holmesem a Moriartym. Zcela nepochybně jej zde profesor zanechal zcela záměrně, nejen aby opět demonstroval svoji domýšlenou nadřazenost, ale též jako jisté memento mori!“

Holmes k velkému překvapení páně Honzátka zavrtěl odmítavě hlavou. „Myšlenka je to jistě lákavá,“ podotkl, „leč již jsem dnes jednou podotkl, že je nezbytné zvážit všechny okolnosti. Není sebemenších pochyb, že tato stopa je důležitá, nicméně předmětný sýr je nezbytné podrobit vědeckému zkoumání. Sám mám jistou teorii, kterou dále podporuje tento nález z parkoviště,“ a Holmes vytáhl z druhé kapsy sáček s malou hromádkou písku, „a nutno podotknout, že prozatím v případu dle mého názoru profesor Moriarty nevystupuje, alespoň tedy ne osobně,“ dodal.

Následující ráno přesně v půl deváté zastavila u Firmy drožka a vystoupil z ní k překvapení páně Honzátka pouze doktor Watson. „Pan Holmes s vámi nepřijel?“ tázal se pan Honzátko zklamaně. „Nemějte obavy, pane,“ uklidňoval jej Watson, „zastavil se ještě cestou v Národním museu, bude tu zanedlouho, a pak se jistě vše vysvětlí!“ Dlužno podotknout, že tato odpověď chmury pana Honzátka nikterak nerozptýlila.

„Skutečně?“ pronesl pochybovačně. „Při vší úctě, Watsone, o Holmesovi je dobře známo, jak nevyzpytatelný je to chlapík, ale přes to všechno pochybuji, že by klíč k naší organizační struktuře ležel v Národním muzeu… ale dobrá,“ dodal o poznání smířlivěji. „Nechci být nespravedlivý. Uvidíme, s čím pan Holmes dorazí! Jisté ovšem je, že překvapit už mne může toliko velice příjemně!“

Doktor Watson si nebyl zcela jist, zdali v té poznámce nezaslechl lehký sarkasmus, a tudíž se mu příliš v konverzaci pokračovat nechtělo; raději tedy navrhl, aby si dali šálek kávy. „Máte na mysli kelímek,“ ušklíbl se pan Honzátko jízlivě, a doktor si v duchu blahopřál, že ho jeho cit pro britský humor nezklamal ani téměř sedm set mil od domoviny. „Pochopitelně,“ procedil soucítěně mezi zuby a zamířil sebejistě ke kafomatu na galerii. „Každopádně,“ volal za ním pan Honzátko, jsa potěšen Watsonovou reakcí, již o poznání veseleji, „budete, věřím, příjemně překvapen! Dnes totiž Firma nabízí snídani!“

„Dovolíte, pánové, abychom se připojili?“ ozvalo se nad stolečkem, u něhož Honzátko s Watsonem pojídali čerstvé koblihy. K potěšení páně Honzátka nebyl příchozím nikdo jiný, než sám inženýr Humble, výkonný vicepresident pro výzkum a vývoj, následován Sherlockem Holmesem. „Potkal jsem zde Vašeho vzácného hosta ve dveřích,“ pokračoval Humble, „docela by mne, pane Honzátko, zajímalo, k čemu je kvalitáři detektiv? Pátráte snad po nějakém důkazu neshody s Normou?“

„V tomto případě bohužel spíše shody,“ opáčil pan Honzátko unaveným hlasem, který dával jasně najevo, že nakolik si inženýra Humbla vážil, jeho otázku považoval za krajně nevhodnou. „Jistě si vzpomenete na naši diskusi o Firemní struktuře?!“

„Ovšem, a také vím, že máme v tomto směru zcela čisté svědomí,“ usmál se inženýr Humble, který mezi tím usedl na stoličku mezi Honzátkem a Watsonem a pokynul Holmesovi, aby zaujal místo naproti němu. „Naprosto přesně víme, že za kvalitu všeobecně zodpovídá náš dobrý známý Džej-ejár, a Vy jste jeho prodloužená výkonná pravice. Na to ale přece nepotřebujete detektiva?!“

Pan Honzátko se opět zachmuřil. „Musíme přeci bráti v potaz i jiné složky,“ pronesl polohlasem, „a tam již tolik jistoty nevykazujeme. Ostatně, pane Holmesi,“ obrátil se na detektiva, „mohl byste nás laskavě seznámit s výsledky svého pátrání?“

„Inu,“ zamrkal Holmes, „nutno říci, pánové, že jste mne přivedli do svízelné situace. Tato záhada si každopádně zasloužila moji plnou pozornost a soustředění! Takové množství stop, kterou si jen vybrat… Ale začněmež od začátku.“

„Nenapínejte nás, pane Holmesi,“ neudržel se Honzátko. „Máte tu strukturu?“

„Strukturu, pravíte? Nikoliv, pane Honzátko, zde Vás musím zklamat. Mám totiž nezvratný důkaz, že struktura ve Firmě byla zcela rozbita!“

Pan Honzátko smutně zakroutil hlavou. „Pak jsme ale ztraceni!“

„Ne nezbytně,“ pravil Holmes. „Jistěže, Struktura je obvyklou odpovědí na požadavky Normy na manuál jakosti, jakožto i na povinnost stanovovat a sdělovat povinnosti a odpovědnosti, nicméně, pánové, povšimněte si laskavě slova ‚obvyklou‘. Například vy, pane Humble,“ obrátil se Holmes na vicepresidenta, „jistě víte, komu jste zodpovědný?!“

„Pochopitelně,“ usmál se Humble, „tuto oblíbenou otázku Auditora jsme s páně Honzátkem samozřejmě nacvičovali! Mým přímým nadřízeným, pane Holmesi, je sám pan Nulysyn!“

„Vidíte?“ usmál se Holmes na Honzátka. „Jisté náznaky solidních základů zde nepochybně jsou. A teď k tomu podstatnému!“

Inženýr Humble, spokojen detektivovou odpovědí, nesečkal páně Honzátkovy odpovědi, a s přátelským rozloučením naši trojici opustil. „Ale…“ zaprotestoval Honzátko v marné naději, že si detektivovy závěry, ať již budou jakékoliv, vicepresident vyslechne. „Tohle samozřejmě víme, jenomže o to tady vůbec nejde…“ Jeho protest však vyšel zcela naprázdno, pan Humble již rychlými kroky scházel z galerie věnovat se svým pracovním povinnostem, a Holmes mezitím nasadil zcela nevšímavý výraz.

„Již jste se vymluvil?“ otázal se detektiv poté, co pan Honzátko dokončil svůj úpěnlivý, ale poněkud zbytečný apel. „Pokud ano, nastal čas odhalit, jak se věci skutečně mají! Připouštím,“ podotkl Holmes, „že jsem pana Humbla uklidnil zcela vědomě; nemohu totiž připustit, aby bylo narušeno pátrání!“

„Jakže?“ neudržel se pan Honzátko. „Domníval jsem se, že jste případ již vyřešil?!“

„Jedno po druhém, milý příteli! Vzpomínáte si jistě, s čím jsem odsud včera odcházel?“

„To ano, a od doktora Watsona dále vím, že jste dnes ráno navštívil Národní museum!“

Holmes se zamračil a potřásl hlavou. „Falešná stopa!“ pravil rozhořčeně. „Tušil jsem to od samého začátku, těch indicií bylo příliš… ale těžko soudit dopředu, bez důkladného vědeckého zkoumání! Nuže, přátelé, vězte, že ten písek nemá s případem zhola nic společného. Podle expertů z musea pochází z hornin, které se běžně vyskytují v okolí Prahy!“

„Řekl bych,“ zamumlal pan Honzátko spíše pro sebe, „že ho sem donesly děti ze školky z nedalekého hřiště!“

„Obdivuhodná dedukce, příteli,“ zvolal Holmes. „Škoda jen, že jste tuto možnost nenavrhl již včera; mohli jsme si ušetřit spoustu drahocenného času.“

Pan Honzátko, potěšen tímto oceněním, si odpustil poznámku, že včera mu Holmes příliš času k vyjádření neposkytl, a netrpělivě se zeptal, jaké jsou tedy ty správné stopy.

„Především ten sýr,“ pravil Holmes. „Bez veškerých pochyb pochází z Chrochrolandu. A jedná se o velice kvalitní vzorek, takový sýr dovede způsobovat divy! A dále zde máme tu kávu. Ať už je jakákoliv, nepochybně jak kafomat, tak i čokoládová náhražka pocházejí rovněž z Chrochrolandu! Jak vidíte, pánové,“ pokračoval Holmes vítězně, „je to více než jasné. Firma je řízena z Chrochrolandu, a to skrze jídlo a pití!“

Pan Honzátko si nevěřícně zabořil hlavu do dlaní a odmlčel se. „Ale přece jsem vám vysvětloval, že Chrochrolandskou pobočku zavíráme,“ řekl nakonec tiše.

„Jistě,“ přitakal Holmes, „a naše zjištění Vám nepochybně usnadní Vaše příští pátrání! Je zcela nezpochybnitelné, že kdokoliv zrealizoval zrušení Chrochrolandu, je zároveň vlastníkem vaší vytoužené organizační struktury!“

„Ale,“ zakoktal pan Honzátko nevěřícně, „před chvílí jste tvrdil, že Struktura byla zcela zničena!“

„V té podobě, jak jste ji dosud znal, nepochybně ano,“ usmál se shovívavě Holmes. „Stará Struktura zrušením Chrochrolandu nepochybně skončila. A když teď víte, co jste potřeboval vědět, můžete učinit ten poslední krok! Naše práce je u cíle. Musím říci, že to byla zajímavá zkušenost – díky za ni! Nuže pojďme, Watsone, řekl jsem kočímu, aby na nás počkal před Firmou!“

A slavný detektiv sešel ze schodů a svižným krokem vyšel ze dveří, následován doktorem Watsonem. Pan Honzátko zůstal u stolečku sám, nevěřícně zahleděn do prázdna, ještě po několik dlouhých minut.

Pokračování příště

Příspěvek byl publikován v rubrice Pohádky se štítky a jeho autorem je honzatko. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *