Večerníček na pokračování: Pátrání po organizační struktuře III.

<< 2. ČÁST

V prvním patře nad schody stál postarší muž s kudrnatou černošedou kšticí, v ruce žmoulal zbytek doutníku a nervózně přešlapoval. Měl na sobě pomačkaný, obnošený béžový baloňák, který ukrýval sako neurčité barvy, bílou košili s úzkým žraločím límcem a tenkou černou kravatu. Skoro jako kdyby ten plášť koupil někdy v sedmdesátých letech a od té doby ho nesvlékl, mohl by si pomyslet kolemjdoucí – a zřejmě by nebyl daleko od pravdy. Žádný kolemjdoucí ovšem nešel, a to už docela dlouhou dobu, což vysvětlovalo mužovu rostoucí nervozitu i téměř dohořelý doutník.

Konečně se dveře s velkým červeným nápisem „FIRMA“ otevřely, na chodbu vyběhl štíhlý mladý muž v modrobíle kostkované košili s telefonem v ruce a aniž by si postávajícího návštěvníka povšiml, pokračoval perfektní ale poněkud hlasitou angličtinou v hovoru. Návštěvník se po něm tázavě poohlédl, ale když viděl, že muž je zabrán do hovoru a okolí si až okázale nevšímá, mávl rukou a rychlým pohybem nohy obratně zabrzdil přivírající se dveře. V následujícím okamžiku již stál v kanceláři a napůl rozpačitě, napůl zvědavě se rozhlížel po okolí.

Od stolu se zvedla mladá žena. „Dobrý den. Nezlobte se, ale tady se nesmí kouřit!“

„No jasně, promiňte, madam, moc se omlouvám,“ zahuhlal rozpačitě návštěvník, a k ženině nelibosti si uhasil zbytek doutníku o podrážku. „Mělo mne to napadnout samotnýho. To víte, to je zvyk,“ a zastrčil nedopalek do kapsy baloňáku. „Nevíte náhodou, kde bych našel pana Humbla?

„Pana Humbla? Je ve své kanceláři. Očekává Vás?“ Asistentka zapátrala v paměti a pak náhle trochu pobledla. „Vy jste Auditor, že? Ale neměl jste přijet až po víkendu?!“

„Auditor, to ne, madam, vůbec ne,“ uklidňoval ji návštěvník, zatímco šacoval jednu kapsu pláště za druhou. „Á, tady to je,“ vítězoslavně vytáhl hnědé kožené pouzdro. „Já jsem od policie, oddělení vražd. Poručík Columbo. Ale nebojte se,“ dodal rychle, když viděl, jak se výraz asistentky postupně změnil z úleku v uklidnění a zase zpátky, „já tu jsem jen na dovolený. Tedy, rozumíte, sestra mý ženy má syna, a ten má v Praze nějaký představení, a moje žena říkala, že si sem musíme zajet, no, a tak jsme tady. Ale to Vás asi moc nezajímá, že, madam,“ zarazil se Columbo.

Žena si ho překvapeně prohlížela. „No jo, jste to Vy,“ vydechla užasle. „Promiňte, že jsem Vás nepoznala, ale víte, nečekala bych…“ Columbo mávl rukou. „Ale ne, madam, já jsem jen obyčejnej polda. Myslíte, že by na mě pan Humble měl chvilku?“

„Zeptám se,“ mrkla asistentka spiklenecky a zmizela v kanceláři. Columbo ovšem na nic nečekal a vyrazil za ní.

„Nezlobte se, že vás vyrušuju, pane,“ vyklonil se Columbo přes dveře kanceláře nad vicepresidentův stůl, nevšímaje si asistentky, která zoufale gestikulovala, aby počkal venku. „Jen bych si potřeboval něco ujasnit, nebude to trvat dlouho!“

Pan Humble seděl u svého notebooku a něco psal. Měl dva stoly do L a počítač byl umístěn v rohu, takže byl ke Columbovi a asistentce bokem. „To je dobrý,“ ozval se mezi dvěma údery do klávesnice, „já si jen něco dopíšu a hned se vám budu věnovat… posaďte se!“

Columbo si tiše sedl do jednoduché kancelářské židle z druhé strany stolu, než seděl pan Humble, a zatímco vicepresident psal, prohlížel si jeho kancelář. Tázavě přejel očima po bílé tabuli visící na zadní stěně kanceláře; byla skoro celá popsána třípísmennými zkratkami, přičemž převážná většina z nich byla proškrtána. Nakonec jeho zrak spočinul na boční stěně vedle okna, kde viselo několik zasklenných certifikátů dosvědčujících, že Firma dodržuje Normu.

„Tak jo, jsem vám k dispozici,“ otočil se Humble na poručíka. „Co kdybyste mi ale nejdřív vysvětlil, kde se tu berete?“

Columbo se zatvářil odmítavě. „To by bylo dlouhý vyprávění, pane, a ani to není moc zajímavý,“ odpověděl skromně.

„Tak ven s tím, ať vím, na čem jsem,“ pobídl ho vicepresident.

„No, to máte tak. Moje žena chtěla, abychom si zašli do kavárny. Víte, mně by stačilo černý kafe do kelímku, nic nóbl, ale žena říkala, že bychom si měli někam zajít, a vybrala jeden moc slušnej podnik. No, a ten kavárník, když mu žena telefonovala, si myslel, že to je vtip, víte?  Chodí tam totiž často jeden pán, to musí bejt velkej fajnšmekr, ale jeho žena kafe nepije, a ten kavárník, protože ji nikdy neviděl, o ní mluví, je mi to trochu trapný, jako o paní Columbový, chápete? Ale mojí ženu to zaujalo a trvala na tom, že se s nimi setkáme…“

„… a ten pán se jmenoval Honzátko, že ano?“ přerušil ho se smíchem Humble. „To se dalo čekat. Nejdřív Holmes a teď vy. Budu muset říct Džej-ejárovi, aby si s ním promluvil; jak se blíží ten Audit, začínám mít čím dál tím větší pocit, že mu straší ve věži ještě víc než obvykle.“

„Džej-ejárovi?“ zatvářil se Columbo zmateně.

„To je náš ví-pí pro technologie, má na starosti pana Honzátka. Tedy vlastně kvalitu. Ale proč se ptáte?“ zarazil se náhle Humble.

„Nepochopil jsem, proč mu straší ve věži,“ vysvětloval poručík.

„Ale ne, myslel jsem pana Honzátka. Džej-ejárovi… no, radši toho necháme,“ mávl rukou Humble.

„Jasně, to není důležitý, byl jsem jen zvědavej, pane. Omlouvám se, nechci být dotěrný, nic mi do toho není. A těch… jak jim to říkáte… víajpís … těch máte víc?“

„Ví-pís, jako vicepresidenty,“ usmál se chápavě Humble. „Celkem čtyři, kromě Džej-ejára ještě tři, co mají na starosti jednotlivé pobočky – pana Kopce, Vandala a Antouška.“

„Aha, no to je opravdu zajímavé,“ mumlal si Columbo, zatímco si horečně prohmatával kapsy. Po chvilce vytáhl ze saka malý linkovaný zápisník. „Aha, tady je. Neměl byste tužku? Napsal bych si to.“

Humble sáhl do zásuvky a podal poručíkovi propisku ve Firemních barvách. „Tumáte, ať na nás máte taky nějakou památku! A teď už se s vámi bohužel musím rozloučit, čekám jeden důležitý telefonát.“ S těmito slovy se Humble k poručíkovi otočil opět bokem, a aby potvrdil svá slova, sáhl po sluchátkách s mikrofonem.

„Mockrát vám děkuju, pane,“ odvětil Columbo snad až přehnaně vděčně, „moc jste mi pomohl a ta propiska je fakt bezvadná. Budu si na ní dávat pozor.“ Humble jen mávl rukou, jako že to byla maličkost, ale jinak nevěnoval Columbovi žádnou pozornost. Ten se zvedl ze židle a pomalým krokem vyrazil ven z kanceláře.

„Poslyšte, poručíku,“ zavolal náhle za Columbem Humble. „Neparkujete náhodou autem na Firemním parkovišti?“
„No jo, parkuju,“ odvětil Columbo smutně. „Moc se omlouvám, pane, ale v okolí bylo plno a na parkovišti byly tři volný místa, hnedka vedle popelnic … přijeli je vysypat, žejo… hned to půjdu přeparkovat.“
Humble se dal do smíchu.
„To nemusíte, to nejsou popeláři, ale obsadil jste parkovací místo pana Kopce. Teď se vrátil z oběda, ale už si zajel jinam, místo pana Honzátka, který je asi v Brně. To víte, my si to snažíme hlídat, parkujou nám tam často lidi z PHP.“
„PHP?“
„Jo, původně jsme byli jedna firma. To se ještě jmenovala Intuice, ale pak jí koupili z Javorova a teď je to PHP. No, a u nich má auto skoro každý, ale parkovacích míst mají málo, a tak občas, když od nich někdo přijede později a vidí volné místo u nás, tak tam prostě zajede, a my je pak musíme vyhánět,“ vysvětloval Humble.
„Aha, no tím se to vysvětluje, pane,“ drbal se Columbo za uchem. „A to vám řekli v tom důležitým telefonátu?“
Humble se dal do smíchu. „Už byste opravdu měl jít,“ pokynul vlídně poručíkovi.
„Máte pravdu, pane, omlouvám se za to auto, a ještě jednou děkuju. Už vás nebudu zdržovat,“ a Columbo se otočil a prošel dveřmi do předsálí vicepresidentovy kanceláře.
Už za sebou zavíral dveře, ale na poslední chvíli se zarazil, opřel se o rám a přemýšlivě se zahleděl na svůj zápisník. Pak bezradně rozhodil rukama.

„Kdo jste to říkal, že Firmu řídí?“

„Neříkal,“ usmál se nuceně Humble, aniž by přestal psát. Než se poručík otočil ve dveřích, Humble se opět obrátil k počítači. Teď zůstal sedět bokem a jeho postoj dával jasně najevo, že považuje rozhovor za ukončený.

Poručík se tím nenechal zmást a pátravě se na něj zadíval. „Ale nějakého šéfa přece musíte mít?“

„Ale jo, jasně, CEO Firmy je pan Nulysyn, ale chápejte, Executive tým takhle nefunguje!“

„Nefunguje?“

Pozorný pozorovatel by si mohl povšimnout škodolibého záblesku, který se Columbovi na krátký okamžik mihl na tváři, ale inženýr Humble měl svých starostí dost.

„Ale funguje, Firma samozřejmě funguje,“ snažil se vicepresident. Pak se opět obrátil čelem k poručíkovi, aniž bylo jasné, zda ho diskuse znovu pohltila nebo jen nechtěl být nezdvořilý. „Myslel jsem, že pan Nulysyn nám zrovna nezadává úkoly ze dne na den, to není potřeba.“

„Aha, a co tedy dělá?“

„No, hlavně uklidňuje zákazníky… chtěl jsem říct, podporuje prodej! Víte, on je za prodej přímo zodpovědný,“ vysvětloval Humble. Konečně zase cítil, že se mu začíná objevovat pevná půda pod nohama, a to ho trochu uklidnilo.

„No a když je u nějakého zákazníka, tak kdo Firmu řídí?!“

„Stíha… chci říct Grippenová, to je naše finanční…“

Columbo se chápavě pousmál. „Úplně vám rozumím, pane, a nemusíte se bát, tu přezdívku si nenapíšu. Asi je docela ostrá, co? Moje žena má jednu kamarádku, co k ní chodí na čaj, a oni mají ve firmě taky takovou dámu… a kdo ještě Firmu vede?“

„No, pak ještě Bludný Holanďan, ten má na starosti produkty, Dej Fuj, to je nový markeťák, Otáčková na osobním, Zvonimír má pod sebou služby… a pak už jen Lavička.“

„A ten dělá co?“

„To je, jak tomu říkáme? Výkonný předseda.“

„Aha, takže ten tomu vlastně šéfuje?“

„Ne, šéfuje tomu Stíhačka… tedy vlastně pan Nulysyn.“

„A ten Lavička?“

„No, to je Francouz, ten udává směr,“ vysvětloval trpělivě Humble, ale v jeho hlase byla slyšet narůstající nervozita. „Ještě něco, poručíku?“

Columbo zaklapl zápisník. „To je úžasný, pane, jak vy se v tom vyznáte,“ řekl obdivně, a z jeho hlasu čišel náznak závisti. „Na mě je to hrozně složitý, já bych se v tom ztratil. Ale vy jste velký manažer, pane, klobouk dolů, takovouhle práci by nemohl dělat každej, to je úplně jasný.“

„Myslíte?“ zadíval se vicepresident tázavě na poručíka. „Já mám někdy pocit… ale to je jedno,“ mávl rukou a zase se otočil k počítači. „Omluvíte mě teď?“

„No jasně, pane, už Vás nebudu zdržovat, nashle.“

Inženýr Humble sledoval, jak se za poručíkem pomalu zavírají dveře, a pak už byly slyšet jen pomalu se vzdalující kroky, jak Columbo vycházel ze zasedací místnosti před vicepresidentovou kanceláří. Když za ním zaklaply i druhé dveře, potřásl Humble nevěřícně hlavou, těžko říci, zda překvapením nad průběhem rozhovoru nebo nad tím, že poručík skutečně odešel.

Odpoledne nad PowerPointem prošpikovaným několika telekonferencemi uteklo jako voda a inženýr Humble náhle zjistil, že za oknem se již setmělo. To byl zase den, povzdechl si pro sebe, vytáhl laptop z doku, zastrčil ho do brašny a vyrazil z kanceláře.

Sešel dvě patra schodů stichlou budovou kolem recepce do suterénu, cestou pokynul nočnímu vrátnému a z kapsy kalhot vylovil klíče od služebního Touarega. Když rychlými kroky procházel poloprázdnou garáží ke svému autu, do ticha naplňovaného hučením vzduchotechniky se jako obvykle zařezávalo klapání jeho bot o podlahu. Ale přece se mu zdálo, že dnes je něco trochu jinak.

Pak si povšiml siluety postávající nedaleko a bylo mu to jasné.

„Dobrý večer, poručíku,“ pozdravil Humble, ale znělo to spíš jako trochu unavené povzdechnutí.

„Dobrý večer, pane,“ odvětil Columbo. „Nevypadáte příliš překvapeně.“

Vicepresident na poručíka tázavě pohlédl.

„Musím říct, pane, že jste mi dal zabrat. Klobouk dolů před Vámi, to se musí nechat.“

Humble se smutně pousmál.

„Víte, pane,“ vysvětloval poručík, „já jsem to tušil už od počátku, a potvrdilo se mi to, jak jsem se vás zeptal, kdo Firmu řídí. Ale neměl jsem žádný důkaz,“ dodal po krátké odmlce.

„To já ale vlastně taky nevím!“ zaprotestoval zmateně vicepresident.

„Právě, pane,“ přitakal Columbo. „Právě. Bezvadně jste z toho vybruslil, když jsme se bavili u vás v kanceláři, to bylo opravdu moc přesvědčivý, s tím panem Lavičkou, co udává směr. Až teď. Vidíte, tady jsem si to právě nahrál,“ a vytáhl ruku z kapsy.

„Tohle je diktafon, pane,“ ukázal vicepresidentovi malou černou krabičku s několika tlačítky. „Moc šikovná hračka! Poslouchejte,“ a zmáčkl jedno z tlačítek.

„… jak jsem se vás zeptal, kdo Firmu vlastně řídí. Ale neměl jsem žádný důkaz.“ přehrál diktafon.

Columbo opět zmáčkl tlačítko a významně na pana Humbla pohlédl.

„A na to jste mi, pane, odpověděl, a teď to mám nahrané. To je ten důkaz, že Firmu ve skutečnosti nikdo neřídí. Veliká škoda, pane. Jen nevím, co na to řekne pan Honzátko. A pak Auditor,“ dodal Columbo, pokýval hlavou a soucitně se na vicepresidenta podíval. Ten neřekl ani slovo, jen výraz jeho tváře dával tušit, co se mu nejspíš honí hlavou.

Pokračování příště

Příspěvek byl publikován v rubrice Pohádky se štítky a jeho autorem je honzatko. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *