Večerníček na pokračování: Pátrání po organizační struktuře IV.

<< 3. ČÁST

C’est terrible, n’est-ce pas?“ procedil mezi zuby elegantně oblečený, postarší muž menší postavy s kulatým obličejem zdobeným pěstěným knírem, nad kterým netrpělivě těkala malá zelená očka, ke svému společníkovi, nervózně před sebou poklepávaje hůlčičkou, jako by se pokoušel ověřit, jestli se země před ním nepropadne. Jeho společník vypadal, až na oblečení, jako jeho pravý opak. Byl vysoký, mladší, pohublý, tvář mu lemovaly vystouplé lícní kosti a v obličeji měl nepřítomný výraz anglického gentlemana. Bylo zřejmé, že čekání ve frontě na londýnském letišti Heathrow pro něj v žádném případě není důvod k sebemenšímu znepokojení, což se ovšem nedalo říci o konání jeho společníka.

Ten si totiž mezitím začal hůlkou šermovat výše a výše, jako by rozhrnoval imaginární porost v džungli, a cupitavými krůčky se pomalu posouval kupředu, až se jeho cestovní kabela začala pohupovat. Potíž spočívala v tom, že nerozhrnoval džungli, ale frontu lidí, co čekali na odbavení před ním.

„Poirote,“ syknul jeho společník káravě.

Oui, kapitáne?“

„Nemůžete se takhle prodírat mezi lidmi, je tu fronta, čekají všichni!“

„Ať si čekají, Hastingsi, ale já ten let potřebuji stihnout! Dovolíte, vážená? Hastingsi!“ zavelel Poirot a obtočil se okolo postarší dámy, nedbaje jejího pohrdavého pohledu. Arthur Hastings si povzdychl, zahuhlal tichou omluvu a zařadil se vedle detektiva. „Ale ti lidé čekají na stejné letadlo jako my, Poirote!“

„Skutečně, Hastingsi?“ zeptal se Hercule Poirot bez náznaku skutečného zájmu. „Terrible,“ dodal a chystal se pokračovat v plíživém postupu. Než k tomu ale stačilo dojít, slečna za přepážkou zvedla sluchátko, poděkovala cestujícím za trpělivost a oznámila, že odlet bude z důvodů opožděného příletu letadla přibližně o devadesát minut opožděn. „O případné změně vás budeme informovat. Cestujícím v obchodní třídě doporučujeme využít služeb letištního salónku, ostatním je k dispozici síť občerstvení v odletové hale. Děkujeme, že jste se rozhodli využít služeb British Airways!“

„Nikam nejdeme, Hastingsi,“ velel detektiv. „Tohle místo jsem si pracně vybojoval a nehodlám o něj přijít. Nehnu se odsud ani na krok!“

„Omluvíte mne tedy, Poirote? Zašel bych si na šálek čaje,“ odvětil Hastings a aniž by čekal na odpověď, zanechal detektiva jeho osudu a zmizel v hloučku reptajících pasažérů. Když se o hodinu později vrátil, prostor u východu byl prázdný – s jedinou výjimkou. Hercule Poirot tam stál zabrán do družného hovoru s neznámým mužem.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil Hastings a pozvedl klobouk. „To už jste zpátky, Hastingsi?“ podivil se Poirot. „Inu, nevadí. Tohle je můj společník, kapitán Arthur Hastings,“ otočil se na neznámého. „Hastingsi, zde tento dobrý muž se jmenuje Jean-Luc Picard a je to Auditor.“

Hastings se na Auditora usmál. „Těší mne, že vás poznávám, pane Picarde. Finanční auditor, předpokládám?“

„Nikoliv, pane Hastingsi,“ pokynul Auditor hlavou na pozdrav, „procesní auditor. Norma, rozumíte?“

„Rozumím,“ přitakal Hastings, který sice procesnímu řízení, nota bene Normě příliš nerozuměl, ale dospěl k názoru, že se bez vysvětlující přednášky docela dobře obejde.

„Cestujete tedy rovněž do Prahy? Za zábavou či obchodně?“

„Služebně, kapitáne,“ vložil se do hovoru Poirot. „Zde pan Picard bude auditovat jistou společnost, a zdá se, že bych mu v tom mohl být nápomocen!“

„Opravdu? Někdo jim snad odcizil procesy?“ pokusil se Hastings o vtip, ale hned toho zalitoval, neboť detektiv i Auditor ho zpražili přísnými pohledy, naznačujícími, že jde o vážnou věc, kterou není vhodné zlehčovat.

„Jedná se o organizační strukturu, kapitáne,“ pronesl vážně Poirot. „Chápete? Vnitřní uspořádání té firmy není, zdá se, zcela známé, n’est-ce pas?“ pokynul k Auditorovi.

„Jistěže,“ pokýval Auditor hlavou. „Bývá dobrým zvykem, že společnosti posílají před auditem všechny nezbytné informace, a jistě uznáte, že bez takovéto informace se obtížně vyhodnocuje shoda s Normou!“

„Samozřejmě,“ souhlasil Hastings a zatvářil se rozhořčeně. „Bez struktury to nejde, to je jasné!“

„Zde pan Poirot mi laskavě ráčil nabídnout své služby,“ pokračoval Auditor. Hastingsova předstíraná účast v něm nevyvolala sebemenší náznak emoce a necítil tedy potřebu nijak reagovat. „A já jsem se je rozhodl přijmout. Je naprosto nezbytné dosáhnout pravdivého a úplného obrazu,“ pokračoval, „a tudíž zatímco já povedu Audit, pan Poirot provede samostatné pátrání po organizační struktuře. Jsem si plně vědom, že vyřešit takovýto případ během jediného dne nebude jednoduché, ale mám ve vás plnou důvěru, pane Poirote!“

Detektiv se potěšeně usmál, ale než stačil cokoliv říci, ozvalo se hlášení, že let je připraven k nástupu.

V Praze bylo pošmourno, foukal studený vítr a drobně mžilo. „To jsme mohli zůstat v Anglii,“ podotkl Hastings, zatímco jim taxikář nakládal zavazadla do kufru. Jeho společníci však mlčeli, a tak si kapitán další poznámky odpustil a krátká jízda do sídla Firmy proběhla v naprosté tichosti.

Pan Honzátko věděl, kterým letem Auditor přicestuje, a tak již drahnou chvíli čekal u recepce. Prvotní šok ze zjištění, jaký doprovod si s sebou Jean-Luc přivezl, vystřídal pocit zadostiučinění. I Auditor pochopil, o jak závažný problém se jedná, a správně vyhodnotil, že by na něj sám nestačil. A konec konců, když panu Honzátkovi ke kýžené Struktuře nepomohli ani Sherlock ani Columbo, třeba bude mít Auditor s Poirotem více štěstí! Audit je přece od toho, aby Firmě pomohl, pomyslel si Honzátko již o něco klidněji, byť poté, co si vyslechl závěr poručíka Columba a Humblovo bezděčné přiznání, byla v něm pořád malá dušička, že by to nakonec mohla být pravda!

Krátká úvodní schůzka probíhala poklidně až do okamžiku, kdy se ke slovu dostal Poirot.

Bon jour, mes amis,“ povstal a pozdravil přítomné. „Zde pan Auditor, a s ním i celá vaše Firma, stojí před zapeklitým úkolem. A proto jsem zde já, abych věci přišel na kloub. Samozřejmě nechci tvrdit, že tu nastal zločin, alespoň tedy ne prozatím.“

V místnosti to zašumělo.

„Tak moment, pane Poirote,“ vyletěl Džej-ejár, „to trochu přeháníte, ne?“

Detektiv si ho přísně změřil.

„Poslyšte, pane…“

„Džej-ejár.“

„Pane Džej-ejáre,“ opakoval Poirot, „chápu Vaše znepokojení, ale račte si laskavě uvědomit vážnost situace. Nesmíme dopředu vylučovat žádné možnosti.“

Džej-ejár oplatil Poirotovy přísný pohled, ale než si stačil promyslet, jak detektiva usadit do patřičných mezí, ozval se pan Kopec. „Marťani,“ zašeptal spiklenecky.

„Jak prosím?“ podivil se Poirot.

„No, Marťani, malí zelení mužíčci,“ vysvětloval pan Kopec potměšile. „Nebo červení mužíčci? Nejsem si teď jistý!“

Detektiv zalapal po dechu a vrhl po něm pochybovačný pohled, zatímco zbytek osazenstva místnosti se v skrytu bavil. Než ale stačil cokoliv říci, zvedl se Auditor.

„Vidím, že již nejsou žádné otázky,“ pronesl hlasem nepřipouštějícím odpor, „takže můžeme začít. Díky, pánové.“

Audit mohl začít.

Za běžných okolností by byl pan Honzátko po boku Auditora, plnicím perem by si dělal poznámky do bloku a kreslil by si malé značky, kdykoliv by Auditor ohlásil nález, a velké vykřičníky, kdykoliv ho učinil on sám bez vědomí Auditora. Dnes ovšem na nic podobného neměl ani pomyšlení. Přítomnost Hercula Poirota ho značně znervózňovala, a tak nechal Audit plynout a seděl na křesílku na galerii. Na první pohled to vypadalo, že se probírá nějakými poznámkami nebo možná připomínkuje dokument, ale pozorný pozorovatel by si všiml, že každou chvíli vrhal pohledy přes prosklenou stěnu do místnosti, kde detektiv právě diskutoval s Džej-ejárem.

Abychom pravdu řekli, ona diskuse spíš připomínala šermířský souboj. Oba muži stáli, Poirot co chvíli nesouhlasně zakýval prstem a nebo dokonce zaklepal hůlkou, aby Džej-ejára přerušil, ten se tím nenechával zmást a dlouze a obšírně hovořil, a do toho buďto rozhazoval rukama a nebo kreslil obrazce na tabuli. Kdykoliv dokreslil a dopsal, otočil se rychle na Poirota a ukázal na něj fixou, takže detektiv podvědomě uskočil.

Kdyby to celé nebylo k pláči, pomyslel si chmurně pan Honzátko, byla by z toho docela dobrá groteska.

Konečně byl Hercule Poirot s Džej-ejárem hotov. Oba muži si až překvapivě přátelsky potřásli rukami a Džej-ejár vyšel na galerii. Pan Honzátko po něm vrhl tázavý pohled, ale Džej-ejár se jen ušklíbl. „Kocour mimo provoz!“

„Jakže?“ nechápal Honzátko.

„Vy jste nečetl Pondělí začíná v sobotu? To máte mezeru ve vzdělání! Půjčím, chcete?“

Ale než stačil zcela zmatený kvalitář jakkoliv zareagovat, vycupital z místnosti Poirot.

„Á, pan Honzák, že?“

„Honzátko,“ opravil ho dotčeně pan Honzátko. Tohle se mu stávalo snad až příliš často.

„Pro mne za mne,“ nenechal se Poirot vyvést z míry, „vy tu kvalitaříte, n’est-ce pa? Měl byste na mne moment?“ a ukázal rukou do otevřených dveří zasedací místnosti.

Žoviální Poirotův tón panu Honzátkovi příliš nesedl, a tak jen trpce pokynul hlavou a vešel do dveří, maje cupitavé Belgičanovy krůčky v patách. Snad se to teď všehno vysvětlí a uklidní, doufal v duchu. Netušil, jak hluboce se mýlil.

Následujících přibližně dvacet minut si připadal,jak v hrozné noční můře. S láskou a úctou vzpomínal na rozhohory s Auditorem, které mívaly jasná pravidla, strukturu a řád. Zato s Poirotem! Ať pan Honzátko řekl cokoliv, detektiv to rozcupoval, překroutil, vytrhl ze souvislostí a nebo naopak zasadil do naprosto nesmyslného kontextu… Ke konci už jen rezignovaně kroutil hlavou a odpovídal tak úsečně, jak to jen šlo.

Konečně s ním byl Poirot hotov. „Tak abychom si to shrnuli. Vy tedy tvrdíte, pane Honzátko,“ založil si Poirot ruce na prsou, když Honzátko konečně domluvil, „že zmiňovaná struktura neexistuje?“

Honzátko si povzdychl. „Naopak, pane Poirote. Já jsem přesvědčen, že musí existovat, vždyť Firma přece pořád funguje! Nebo to alespoň tak vypadá,“ dodal tiše spíš pro sebe.

„No a jak si tedy vysvětlujete závěr, ke kterému došel poručík Columbo?“

„Podívejte se, pane Poirote, při vší úctě k poručíkovi – to nebyl žádný důkaz, pan Humble byl unavený. A i kdyby opravdu nevěděl, jak Firma funguje, není to spíš jeho individuální selhání než systematický problém?“

Hercule Poirot se na Honzátka přísně zahleděl a netrpělivě zaklepal špičkou boty o podlahu.

„Takže přece jen obviňujete pana Humbla?!“

„Já přece nikoho neobviňuji,“ rozhodil pan Honzátko bezmocně rukama. „Jednak se snažím najít rozumné vysvětlení, druhak poukazuji na to, že se v žádném případě nejedná o kritickou neshodu. Ostatně, Audit přece není o obviňování!“

„Milý pane, o tom mne nemusíte poučovat. Zaprvé mi všechny tyto aspekty objasnil Auditor během letu, zadruhé, a to především,“ zvýšil detektiv hlas, „já tu vyšetřuji, nikoliv audituji, takže mi tu nemusíte nic přepočítávat. A neshody si řešte s Auditorem, mne zajímají fakta, a moje šedá kůra mozková,“ a významně si poklepal na levý spánek, „je už přebere.“

„To pochopitelně budu,“ pronesl kvalitář chladně a pokýval hlavou na znamení nesouhlasu s Poirotovým přístupem. „Ještě něco?“

Hercule Poirot pohlédl na pana Honzátka úkosem. „Non, merci,“ odpověděl nespokojeně. „Alespoň ne pro teď. Ovšemže ocením, když se nebudete vzdalovat z budovy, dokud k tomu nedám výslovný pokyn!“

„Vzhledem k tomu, že zodpovídám za průběh Auditu, se rozhodně nikam vzdalovat nehodlám,“ odvětil Honzátko. „S kým si budete přát mluvit teď?“

„Zavolejte mi laskavě pana Humbla,“ vyžádal si Poirot.

Pan Honzátko přitakal a vyšel ze zasedací místnosti. Z vedlejší zasedačky se vynořil Džej-ejár a odtáhl překvapeného kvalitáře dovnitř.

„Co to zase je, tohleto?!“ otázal se a vrhl po panu Honzátkovi profesorsky přísný pohled přes svoje brejličky.

„To bych taky rád věděl,“ odsekl Honzátko uraženě.

„Chcete říct, že s TÍMHLE,“ ukázal Džej-ejár významně na zeď, za kterou seděl Poirot, „už nemáte nic společného?“

Kvalitář se zatvářil, že slovo „už“ přeslechl. „Přísahám, nemám!“ pronesl pevně.

Džej-ejárův výraz se změnil v omluvně překvapený. „Ale… kde se tu tedy k čertu vzal?!“

Pan Honzátko pokrčil rameny. „Museli na sebe narazit na letišti. Vidíte, já jsem vám to říkal – to je tak, když Auditorovi nepošleme organizační strukturu předem!“ dodal triumfálně.

„No a jak to vidíte?“

„Vůbec netuším,“ přiznal pan Honzátko. „S tímhle já neumím pracovat, Norma na něj příliš nezabírá a pravidla Certifikace už vůbec ne! Nehledě k tomu, že takhle se auditor vůbec nemá chovat… Omluvíte mě teď? Musím mu přivést pana Humbla,“ došlo náhle Honzátkovi.

Džej-ejár přikývl. „Díky. Kdyby vás ale něco napadlo…“

„Jo, samozřejmě, zaskočím,“ slíbil pan Honzátko, vyšel z místnosti a rázně zamířil do prvního patra, kde měl kancelář inženýr Humble.

Diskusi Humbla s Poirotem již Honzátko nesledoval, částačně proto, že již nebyla vizuálně zdaleka tak zajímavá, ale především proto, že mu od rána notně vyhládlo, a tak se připojil k Auditorovi, kterému právě asistentka nesla tác s několika sendviči.

„Dobré poledne, mohu se připojit? A jak to zatím jde?“ otázal se pan Honzátko zdvořile.

Auditor mu pokynul. „Upřímně? Je to celé v rukou pana Poirota,“ pronesl.

„Takže pan Humble vám tu strukturu neobjasnil? … Ne, neobjasnil,“ přešel pan Honzátko, vidouce všeříkající Auditorův výraz, z nadějného tónu do zcela beznadějného. Pak už se raději na nic neptal a nešťastně se zakousl do lososového sendviče.

Ve vedlejší místnosti mezi tím Poirot dokončil Humblův výslech a nechal si zavolat pana Kopce. S ním byl hotov snad až překvapivě rychle; vypoklonkoval ho již po necelých patnácti minutách. A zatímco pan Kopec se zastavil u Auditora s Honzátkem pro sendvič a s úlovkem v ruce a potměšilým výrazem ve tváři scházel ze schodů, detektiv nervózně přecházel po galerii sem a tam, tvářil se přísně a kroutil hlavou.

Z přemítání ho vytrhl až Hastings, který se náhle odněkud vynořil, krátce zmizel v Auditorově místnosti, ale hned se zase vynořil a nešťastně se tázal, co bude s obědem.

„Mají tam nějaké bagety, tak si dejte,“ pobídl ho Poirot. „Já nemám na jídlo ani pomyšlení, musím přemýšlet!“

Jenže Hastings se nepřestával tvářit zoufale. „Oni je ale všechny snědli, Poirote! Nabídli si Honzátko, Džej-ejár, Humble… a poslední sendvič si před chvilkou odnesl pan Kopec. Jako by se proti nám spikli!“

Poirot se náhle prudce zarazil.

„To je ono, Hastingsi! Je to spiknutí!“

„Opravdu?“ opáčil Hastings překvapeně.

„Samozřejmě. Jak jsem jen mohl být tak slepý! Mělo mne to napadnout už při prvním setkání s Džej-ejárem. Pojďme, Hastingsi,“ zavelel detektiv a drobnými ale rychlými krůčky vyrazil k zasedací místnosti, kde seděl Auditor. „Zastavte se u Humbla,“ zavolal ještě přes rameno, „ať přivede všechny. Ale opravdu všechny!“

„Vážení pánové,“ spustil Poirot o pět minut později, když se všichni sešli v zasedačce. „Jak jsem již předeslal dopoledne, postavili jste mne před nelehký úkol! Ale nemusíte se obávat, Poirot nikdy nezklame!“

„Nutno podotknouti, že nalézt pachatele nebylo jednoduché. Ba naopak! Každý z vás, pánové, opravdu každý,“ zvýšil detektiv hlas, „by se měl stydět. Těch přetvářek, klamů a lstivých úskoků! Měla by vám být hanba!“

V zasedací místnosti zavládlo dusné ticho.

Tak třeba vy, pane Džej-ejáre,“ podíval se detektiv zamračeně do protějšího rohu, kde se Džej-ejár rozvaloval v kancelářské židličce tak pohodlně, jak jen to šlo, a točil si prsty mlýnek. Na Poirotovo zavolání pootočil hlavou a vrhl na detektiva přes brejličky zvídavý, ale nepříliš vlídný pohled.

„Kdyby organizační struktura existovala, viděl by každý, že si – na rozdíl od pánů Antouška, Vandala a zde přítomného Kopce, kteří řídí pobočky – děláte, co chcete, že?“

Džej-ejár přestal točit palci a vrhnul po Poirotovi škodolibý úsměv. „A to mělo být co? Obvinění? Pochopitelně, že dělám, co je potřeba, od toho tu jsem!“

„To je sice hezké, ale kdyby se to dozvěděla ta vaše – jak že jí to říkáte? Ach ano, ta vaše Stíhačka, možná už byste tu nebyl, že? Jediný VP v celé Firmě bez pobočky… o tom, kolik pod sebou máte lidí, nemluvě! Ne ne, pane Džej-ejáre, důkazy proti vám jsou jasné, ale to není všechno. Pane Kopče,“ obrátil se Poirot na šéfa pražské pobočky, aniž by si všímal Džej-ejára, který si založil ruce na prsa a až možná příliš nápadně zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu.“

„Já? Co já,“ otázal se Kopec nechápavě a z jeho hlasu bylo slyšet mírné podráždění.

„Vůbec nic,“ ušklíbl se Poirot sarkasticky, „vůbec nic, dokud tedy nezačneme počítat vaše manažery. Víte, kolik jich máte? Dva na každého řadového zaměstnance, pane! Dva na jednoho,“ triumfoval detektiv.

„Kdybyste se podíval do  organizační struktury,“ zasmál se trochu nuceně pan Kopec, „mohl byste si povšimnout, že mám dva manažery na každý tým, nikoliv na každého zaměstnance. A to, jak by vám vysvětlil i tady pan Auditor,“ kývl hlavou k Jean-Lucovi, která seděl u delší strany stolu a s potměšilým výrazem v obličeji sledoval detektivovo počínání, „má dobrý důvod – jeden vede projekt a soustředí se na dodávku, zadímco druhý má na starosti tým a zodpovídá za kvalitu!“

„Ach ano, kvalitu,“ opakoval jízlivě Poirot. „Na tu si ještě posvítíme,“ a blýskl očima po panu Honzátkovi, který seděl (trochu symbolicky) naproti Auditorovi. „Nicméně,“ zvážněl detektiv a podíval se přísně na pana Kopce, „I kdyby tomu bylo tak, jste už poslední, kdo to tak má, že? Ale já měl pravdu s těmi dvěma manažery na zaměstnance, schválně se projděte po patře!“

„Většina si jich vzala dovolenou,“ pokrčil rameny Kopec, „to jim ostatně před Auditem doporučujeme!“

Teď po něm pro změnu vrhl nevlídný pohled Auditor.

„Tak či onak, obojí by byl pro Grippenovou dobrý důvod něco s tím udělat, n’est-ce pas? A co vy, pane Honzátko,“ ztratil Poirot náhle zájem o pana Kopce a otočil se na kvalitáře. „Teď jsme to slyšeli – kvalitu má na starosti polovina manažerů pana Kopce. Co to znamená, Hastingsi?“

„Že ta druhá polovina na kvalitu jaksi … dlabe?“ hádal Angličan opatrně.

„Nikoliv, Hastingsi, nikoliv,“ zavrtěl nespokojeně hlavou detektiv, zatímco pan Honzátko se, k velké nelibosti ostatních manažerů v zasedací místnosti, dusil smíchy, až se z toho rozkuckal.

Hercule Poirot si ho přísně změřil. „Vy se moc nesmějte, pane Honzátko,“ pokračoval nepříjemným tónem. „Pokud mají kvalitu na starosti manažeři týmů, pročpak jste ve Firmě vy? No jen si koulejte očima, jak uznáte za vhodné, máte stejně dobrý důvod jako Džej-ejár.“

„Důvod k čemu, pane Poirote?“ otázal se detektiva pan Honzátko mírně dotčeným tónem.

„Ke zničení organizační struktury, pane Honzátko.“ Poirotův hlas ztratil poslední náznaky vlídnosti. „Nedělejte, že o tom nic nevíte. A nebo dělejte, ale nebude vám to nic platné.“

Oui, pánové,“ pronesl Hercule Poirot do ticha, které v místnosti nastalo, a jeho pevný hlas nepřipouštěl pochybnosti. „Byl to chladný zločin. Organizační struktura Firmy nezmizela sama od sebe, byla zničena. A vy všichni, jak tady sedíte, jste měli motiv i příležitost. Snažili jste se mne zmást, svést ze stopy a do poslední chvíle jste házeli vinu jeden na druhého. Ale moje šedá kůra mozková,“ přešel Poirot do o poznání vlídnějšího tónu, byť pozorný posluchač si nemohl nepovšimnout samolibosti, s jakou se detektiv tvářil. „to stejně rozlouskla. Domluvili jste se, zákeřně jste využili zmatku, který nastal po rozpuštění Chrochrolandské pobočky, a strukturu jste zničili.“

Dlouho nebyl nikdo schopen slova a manažeři se po sobě rozpačitě dívali.

„Při vší úctě, Poirote, tohle opravdu myslíte vážně?“ ulevil si rozčileně pan Honzátko a rozhlédl se po místnosti v naději, že ten hrozný nesmysl někdo vyvrátí, ale k jeho narůstajícímu zděšení bylo čím dál tím větší ticho.

Až se konečně ozval Auditor.

„Děkuji vám, pane Poirote. Skvělá práce. Pánové, slyšeli jste to. A jak stanoví Norma v požadavku č. 13.4, podbod c),“ hovořil klidným ale pevným hlasem, jehož formálnost měla punc soudního rozsudku, který právě nabyl právní moci, „zničení Organizační struktury je možné pouze v případě zrušení odpovídající části Firmy. V opačném případě se jedná o kritickou neshodu a bude zahájeno řízení o odebrání Certifikace. A jelikož odpovídající část Firmy stále stojí,“ rozhlédl se Auditor po zasedací místnosti a škodolibě zablýskl očima, „platí druhá varianta. Pane Honzátko,“ obrátil se na kvalitáře, „měl byste o celé záležitosti informovat pana Nulysyna.“

Pan Honzátko smutně pokynul hlavou, ale než stačil cokoliv říci, ozval se konečně Humble. „Nemohli bychom si to tu vyřešit sami? Pan Nulysyn ještě nepřestal chlácholit zákazníky, co se vyplašili, když se doslechli, že zavíráme Chrochroland.“

„Skutečně?“ opáčil auditor bez špetky zájmu v hlase. „Používat generálního ředitele k uklidňování zákazníků… inu, zajímavý koncept. A kdo tedy mezi tím řídí Firmu?“

„Grippenová, kdo jiný. Pořád lepší než Otáčková,“ procedil mezi zuby pan Honzátko unaveným hlasem. „Omluvte mě na okamžik,“ dodal a vytáhl z kapsy telefon. Pak pohlédl překvapeně na Džej-ejára, který právě odkládal svůj telefon. „Tohle nebylo příliš taktické,“ zněla příchozí zpráva. Odesílatelem nebyl nikdo jiný než Džej-ejár.

„Tak to by pro dnešek stačilo, pánové,“ zvedl se Auditor od stolu. „Závěr je vám, doufám, jasný, pokud ne, rád ho kdykoliv panu Honzátkovi zopakuji. Zítra ode mne vaše nejvyšší vedení – tedy pan Nulysyn, paní Grippenová a paní Otáčková – dostane formální vyrozumění. Uvidíme se za šest týdnů v Anglii. Děkuji a dobrou noc. Pane Poirote,“ obrátil se pak na detektiva, „bylo by mi ctí, kdybyste se ke mně s kapitánem Hastingsem připojili. Znám tu jednu výbornou francouzskou restauraci.“

Merci, je suis honoré,“ poklonil se detektiv, „ale nezapomínejte, vážený pane, že jsem Belgičan, nikoliv Francouz!“

Auditor jen mávl rukou. „Tak nebo onak, přefakturujeme to Firmě, co říkáte?“

„V tom případě, drahý příteli,“ vstal Poirot a sáhl na věšák pro svůj plstěný klobouk, „neváhejme! Za dnešní úsilí si jistě dobrou večeři zasloužíme. Pojďme, Hastingsi!“

Pokračování příště

Příspěvek byl publikován v rubrice Pohádky se štítky a jeho autorem je honzatko. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *