Růže pro Honzátka

RosesTo se tak člověku zhruba jednou do roka stane, že má narozeniny. Samozřejmě existují i pověstné pravidlo potvrzující výjimky, jako například jistá ráčkující princezna, co slavila narozeniny na jaře, v létě, na podzim i v zimě, a kdyby ji Čenský včas neupozornil na přísně matematické následky, mohla z ní být ve dvaceti osmdesátiletá baba. On si ji každopádně bez ohledu na biologický i kalendářní věk vzal, čímž dokázal, že na počtu narozenin zas až tak nezáleží, ale to bychom zabíhali do zbytečných podrobností.

Pro teď se spokojíme s konstatováním, že mé ráčkování je o něco snesitelnější, byť logopedka nade mnou v šesti zlomila hůl, že mám nejen výslovnost společensky nepřijatelnou, ale také závažnou motorickou vadu – nedosáhnu si jazykem na špičku nosu, a tudíž se se mnou nedá nic dělat. Jelikož jsem jejímu t-dnkujícímu počínání příliš nehověl, ukončení snah o převýchovu mé výslovnosti jsem ocenil. Ostatně, časem se ukázalo, že spíš než r a ř mi dělá problémy to, že hovořím příliš rychle, nicméně to přičítám své genialitě – to množství zásadních myšlenek, které se mi každým okamžikem líhne v hlavě, prostě musí rychle ven, aby nebyla civilizace o něco tak úžasného ochuzena… ale to už zase odbočuji.

Takže narozeniny. Nic zlého netuše, odsouhlasil jsem své sportovní kamarádce poté, co jsem ji vylákal na sobotní ranní proběhnutí se do Krčského lesa, že se po běhu zúčastním palačinkového brunche, kam se dostaví i Jirka s Luckou. Potřeboval jsem tedy mizet před dvanáctou, protože jsem na odpoledne slíbil svému dobrému známému, že mu nacvakám konektory na síťové kabely v jeho novém podniku, ale naivně jsem se říkal, že když je začátek na desátou, budu v jedenáct náležitě zapalačinkován. Společnost pak přijme moje zdrhání za sobotními pracovními povinnostmi jako další z četných důkazů toho, co už dávno všichni vědí, že nejsem tak úplně normální. Já si zase nejen zaběhám ve dvou, což je nejen motivující, ale i podstatně zábavnější než sólo, ale ještě se před prací slušně nadlábnu. Klasický win-win, jak vystřižený z učebnice osobního rozvoje!

Můj geniální plán pochopitelně narazil na hned několik drobných překážek, z nichž nikoliv ta nejmenší byla, že společnost se tvářila poněkud uraženě, že se chystám „tak brzo“ (rozuměj v půl dvanácté, když už jsem podle svého původního plánu byl skoro „v práci“) začít zvedat, a dostal jsem několik dobrých rad, jak a proč své pracovní choutky opustit. Protože pohankové placky se špenátem i palačinky byly fakt skvělé, o burčáku nemluvě, vydržel jsem skoro do čtvrt na jednu, než mne můj proklínaný smysl pro povinnost definitivně zvedl ze židle a já se vyrazil obouvat.

Trapnost situace mi definitivně došla, když se společnost zvedla a na rozloučenou mi popřála k mým nadcházejícím narozeninám! Mírně v rozpacích jsem scházel ze schodů, na zádech batoh s mokrým ručníkem, propoceným prádlem, laptopem a termotiskárnou (kterou budu instalovat v hostelu), v ruce dárkovou tašku s detektivkou na kávové téma, balíčkem stoprocentní Arabicy z Dominikánské republiky a také lahví.

Předpokládám, že modří již vědí, ale pro pořádek. V domácím baru mám několik lahví opravdu kvalitní whisky ze všech možných koutů Vysočiny i z ostrovů u pobřeží, a také dostatečnou zásobu svého dobrého přítele pana Hennessyho. Když tedy už jdu s někým někam na skleničku, řeším to obyčejně bourbonem, aby byla nějaká změna. A když bourbon, tak Four Roses. Jenomže s nimi je spousta problémů. Tuhle je nemají vůbec, tamhle zase nerozdejchali pokyn „dvoje Čtyři Růže“, a při třetí nalévané skleničce jsem je musel zarazit (a dodnes nevím, jestli dvojku přeslechli, nebo s ní pro jistotu znásobili tu čtyřku). A protože v takových případech mám tendenci hlasitě glosovat neschopnost podniku a vůbec dělat ostudu, rozhodli se mí přátelé zcela správně, že nejlepší způsob, jak mi v tom do budoucna zabránit, je vybavit mne lahví pro domácí použití. A tak jsem si onoho sobotního již-ne-tak-docela-rána odvážel tramvají z Nuslí i něco kvalitního alkoholu s novým kolkem a pěkným obrázkem na lahvi.

Večer jsem si doma ke skleničce pustil jeden díl Star Treku a pousmál se nad přáním přivázaným k hrdlu, které mi až příliš nenápadně otloukalo o hlavu, že P.T. společnosti dlužím závěrečnou kapitolu napínavého detektivního thrilleru z korporátního prostředí (Pátrání po organizační struktuře). Již ne zcela plnou lahev jsem umístil etiketou dopředu na čestné místo do baru a spokojeně jsem zalezl do postele.

V neděli ráno dorazila z Vysočiny rodina, a tak jsem se musel pochlubit. „Dostal jsem k narozeninám čtyři růže!“ Holčičky zavýskly a běžely se podívat do kuchyně, následovány o něco podezíravěji se tvářící manželkou. Zaprvé, květiny nosím domů mimo její narozeniny, svátky a podobně poměrně zřídka (především proto, že mi bylo vysvětleno, že větší část roku jsou zbytečně drahé – a v létě zase rostou v Brodě na zahrádce), zadruhé, když už nějaké přinesu, obvykle nejsou pro mne ale pro ni a za třetí, za ta léta už mne docela zná, takže v podobné situaci bývá obezřetnější.

„Kde je máš, tati?“ dožadovaly se dcery. „V baru,“ odtušil jsem napůl záhadně, napůl škodolibě. Žena mne počastovala přísným pohledem. „Tys je nedal do vody?!“ Neurčitě jsem pokrčil rameny a pokynul hlavou směrem ke špajzce, kde moje „lahvičky“ zabírají čestnou polici. Následovala klasická scéna, kdy se během asi půl minuty nechápavé „Co?“ měnilo na mírně pohrdlivé, mírně dotčené „Aha!“, demonstrující především jasný názor nad tím, co jsem si to zase vymyslel za blbost. Holky pochopily, pronesly něco o tom, že to jsou krásné kytičky na tom obrázku a odběhly do svého pokoje přepočítat plyšáky.

Když jsme se večer vrátili z návštěvy mých rodičů, kde proběhla narozeninová oslava tak důstojná, jak to jen lze v širokém rodinném kruhu, kde se všechny ženy buďto už a nebo ještě jmenují Honzáková, přišla řeč i na dárek a ranní běh. „A běžel jsi před ní nebo za ní?“ zeptala se nakonec žena, zřejmě aby zhodnotila, zda jsem hrdinně určoval tempo, nebo se zbaběle flákal v závěsu. „Nechal jsem ji běžet první, říkala, že měla před týdnem virózu, tak aby si držela tempo, jaké jí vyhovuje… stejně jsem jí málem nestačil,“ konstatoval jsem. „Takže ty mi běháš za krásnými mladými svobodnými slečnami, jo?“ dočkal jsem se popíchnutí coby zjevné odvety za můj ranní vtípek s „růžemi“.

Zamyslel jsem se.

„Co by se ti líbilo víc? Kdybych já běhal za mladými krásnými sportovkyněmi a ony přede mnou utíkaly, nebo kdyby naopak ony běhaly za mnou?!“

Myslím, že nad odpovědí přemýšlí ještě teď.

Jen nevím, co si příště dám v baru. Možná bych si mohl začít hrát na pana Spocka? (Beam me up, Jim!) A nebo že bych se začal zajímat, zda u nich žije Jack?

Příspěvek byl publikován v rubrice Všehochuť se štítky a jeho autorem je honzatko. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *